11. října 2022 Být považován za původce čehokoli, natož za člověka, který přinesl revoluční technologii celé zemi, není nic zanedbatelného. Jan Gruntorád, hrdý tatínek a dědeček, je také nazýván „otcem českého internetu“.
Na tuto přezdívku je stejně hrdý jako na své skutečné potomky. „Dříve jsem měl tolik práce, že jsem na ně neměl moc času. Nyní máme šest vnoučat a já bych s nimi rád trávil čas.“
Náročná práce, o níž Gruntorád mluví, představuje více než 30 let, kdy prosazoval a podporoval elektronickou konektivitu ve vědecké a vzdělávací komunitě v někdejším Československu, nyní České republice, a v zemích za bývalou železnou oponou ve východní Evropě. V roce 2021 oficiálně odešel z pozice výkonného ředitele CESNET, sdružení vysokých škol České republiky a Akademie věd ČR, které před třemi desetiletími pomáhal zakládat. Sdružení CESNET vyvinulo a nadále provozuje českou národní počítačovou síť, datové úložiště a prostředí pro spolupráci, které tvoří elektronickou infrastrukturu pro vědu, výzkum a vzdělávání.
Pokud by tato oblast sama o sobě nestačila k získání národní a mezinárodní prestiže, dodejme, že Jan Gruntorád byl v roce 1998 také jedním ze zakladatelů asociace CEENET (Central and Eastern European Networking Association). Tato organizace vzdělávala vlády jednotlivých zemí ve věcech významu síťové infrastruktury a školila inženýry v oblasti počítačových sítí a budování internetových služeb v jejich domovských zemích – včetně bývalých sovětských republik.
„V tomto období (1998–2003) jsem intenzivně pracoval na zavádění a zlepšování internetových služeb v prostředí výzkumu a vývoje. Působil jsem také jako konzultant pro NATO v oblasti Kavkazu a byl jsem zodpovědný za modernizaci IP sítě pro komunitu výzkumu a vývoje v Ázerbájdžánu,“ říká.
Zastupoval také Českou republiku ve správní radě organizace EBONE, celoevropského poskytovatele internetu se sídlem v Kodani, a byl členem správní rady organizace DANTE (nyní GÉANT) provozující celoevropskou akademickou síť. Jan Gruntorád pomohl založit nezávislé české organizace spravující národní doménu CZ.NIC a neutrální peeringový síťový uzel NIX.CZ. V roce 2016 obdržel mezinárodní medaili Vietschovy nadace za významný přínos k výzkumu a vývoji pokročilých internetových technologií pro podporu vědy, výzkumu a vysokoškolského vzdělávání.
Za „otce internetu v České republice“ Gruntoráda poprvé označil Vint Cerf, člen Internetové síně slávy a jeden z tvůrců internetu. Ačkoli je nyní Gruntorád již v penzi, stále propůjčuje své odborné znalosti sdružení CESNET při práci na projektech integrujících všechny IT služby pro českou výzkumnou a vzdělávací komunitu.
„Poskytujeme síťové služby a podílíme se na vývoji a provozu cloudového a úložného centra na brněnské Masarykově univerzitě, které integrujeme s dalšími českými univerzitami. Modernizovali jsme optickou síť a IP infrastrukturu a nainstalovali nové, rychlejší směrovače. Tato modernizace bude hotova do konce roku 2022. Současná páteřní síť není dostatečně rychlá pro přenos výsledků superpočítačů. Požadavky uživatelů vyžadují vyšší rychlosti pro jejich současné aplikace,“ říká. Gruntorád je v současné době členem správní rady e-IRG, strategického orgánu, který zaštiťuje integraci evropských elektronických infrastruktur a propojených služeb v rámci členských států i mezi nimi, na evropské i celosvětové úrovni, a dodává: „Tuto práci je třeba udělat tak, aby nedocházelo k přerušení služeb. Pak opravdu odejdu do důchodu.“
Jan Gruntorád vyrůstal a chodil do školy v moravské Olomouci, asi 250 kilometrů východně od Prahy. Město je známé majestátním sloupem Nejsvětější Trojice a kostelem zapsaným na seznamu světového dědictví UNESCO, který byl postaven na počátku 18. století, a také Univerzitou Palackého, druhou nejstarší univerzitou v České republice. V 60. letech, kdy byla země pod komunistickou kontrolou, měl Jan Gruntorád to štěstí, že mohl studovat angličtinu. Díky své jazykové vybavenosti získal v rámci studia doktorského programu elektrotechniky na ČVUT v Praze čtyřměsíční stipendium v Dánsku.
„Během studia jsem se zaměřoval na řídicí systémy pro výrobní linky v továrnách, většinou ve spojitosti s roboty,“ říká. „K datové komunikaci a počítačovému inženýrství jsem se ale dostal poté, co jsem se stal jedním z deseti inženýrů vybraných do Velké Británie na školení na ICL 4-72 (jeden z prvních sálových počítačů s možností komunikace přes analogové telefonní modemy). V té době, v polovině 80. let, bylo velmi obtížné vycestovat na Západ a já jsem to jako mladý absolvent univerzity ocenil.“ Do Dánska se v rámci výzkumu počítačových sítí vypravil ještě v roce 1988, následně v roce 1989 dokončil doktorské studium.
V té době již Gruntorád vedl oddělení datových komunikací a počítačových sítí Regionálního univerzitního výpočetního centra při ČVUT. „Vždy jsme se snažili získat přístup k nejnovějším modemovým technologiím. Bylo obtížné kupovat programy a komponenty ze zahraničí, a navíc jsme je museli pořizovat za tvrdou měnu, kterou bylo také obtížné získat. Proto jsem v roce 1988 odjel studovat do Dánska, i když bylo velmi náročné to zařídit. Ale mohl jsem tam získat přístup k nejnovějším technologiím.“
Na kodaňské konferenci se Gruntorád poprvé setkal s tím, co dnes považujeme za internet. Říká, že byl překvapen, když viděl, jak účastníci píší na terminálech, a zjistil, že posílají e-maily. Když se zeptal organizátorů konference, zda by mohl dostat e-mailovou adresu, bylo mu řečeno, že to nemá smysl. V Československu by si prostřednictvím této nové technologie stejně neměl s kým psát.
„Po návratu do Prahy jsem přesvědčil univerzitu, aby napsala do organizace EARN (European Academic and Research Network) žádost o připojení našeho sálového počítače. Dostali jsme zdvořilou odpověď, že připojení k našim počítačům bohužel není možné kvůli politickým předpisům.“
O necelý rok později, v listopadu 1989, padla železná opona. Počátkem roku 1990 se Gruntorád stal českým národním ředitelem EARN zodpovědným za vytvoření připojené sítě v Československu. V prosinci 1991 se podařilo navázat internetové spojení mezi sálovým počítačem ČVUT a univerzitou v rakouském Linci. 13. února 1992 se konalo oficiální zahájení provozu internetových služeb v Československu. Zbytek je, jak se říká, historie.
Dnes, třicet let poté, co jeho země získala přístup k internetu, se Jan Gruntorád zamýšlí nad vývojem této inovativní technologie, která změnila svět. „Když jsme připojovali akademické sálové počítače, nikdy jsem si nedokázal představit, že budeme mít počítače doma. Tehdy byla rychlost tak nízká, že hlavní službou na internetu byly e-maily, a to bylo velmi omezené. Místního obsahu bylo málo a ten, který existoval, byl většinou v angličtině a ze Spojených států. O internetu jsme uvažovali pouze jako o službě pro výzkumné pracovníky a vědce. Nebyla tam žádná multimédia, žádné obrázky ani video. Bylo těžké si představit, že by lidé mohli nebo chtěli tato zařízení využívat z domova.“
Pokud jde o budoucnost toho, co ve svém videu k přijetí do Internetové síně slávy nazval „svobodným internetem“, je nadšený i opatrný zároveň. „Internet je taková otevřená struktura – každý může přijít, každý může mít svůj návrh a nejlepší technologie se vybírá demokratickým procesem, za kterým nestojí žádná politika. Inženýři jsou velmi pragmatičtí a chtějí, aby byl přijat nejlepší návrh bez ohledu na to, z jaké země pochází. To je to, co skutečně posouvá internet kupředu.
„Již nyní probíhá největší objem komunikace prostřednictvím sítě CESNET mezi vědeckými přístroji – Internetem věcí. Tato velká data je třeba zpracovávat a ukládat. Tento fenomén komunikace mezi stroji někteří lidé kritizují a myslí si, že internet by měl být především pro lidi. Do budoucna však vidím kombinaci obou, protože internet je natolik flexibilní, že zvládne oba druhy provozu. Stále máme mnoho problémů, kterým musíme čelit – bezpečnost, kybernetické útoky atd. V této oblasti je třeba pracovat na tom, aby byl internet bezpečný. Původní tvůrci internetu nepočítali s takovými problémy, jako je spam nebo kybernetické útoky. Výzvou tedy je, aby byl internet stále bezpečný pro komunikaci mezi lidmi i stroji.“
